Lorenzo di Bella během Chopinova Valčíku cis moll, op. 64, č. 2 | Foto: Chopin festival
Druhý festivalový den je již tradičně zasvěcen prvnímu opravdu velkému, orchestrálnímu koncertu. Letošní zahajovací koncert ve Společenském domě Casino znovu po roce nabídl kombinaci díla pro orchestr a koncertu pro sólový klavír a orchestr. V první polovině večera zazněla Mozartova Symfonie č. 36 C dur KV 425 „Linecká“, v té druhé pak již tradičně jeden z Chopinových dvou klavírních koncertů. Pro tento rok organizátoři zvolili Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll, op. 21. Celý večer se nesl ve znamení již osvědčené spolupráce festivalu se Západočeským symfonickým orchestrem Mariánské Lázně, pro tentokrát s dirigentem ReinhardtemSeehaferem z Německa a italským pianistou Lorenzou di Bellem.
Mozartova Linecká symfonie je dílo zkomponované v roce 1783 pro hoboje, lesní rohy, trubky, tympány a smyčce. Mozart jej vytvořil celé za pouhé 4 dny, údajně při návštěvě rakouského města Linec, aby uspokojil žádosti místních a předvedl své dílo na koncertě. Orchestr v čele s německým dirigentem symfonii předložil ve velmi svěží a uhlazené podobě. Seehafer dirigoval orchestr, který je velmi dobře připravený i sehraný, a jednu z méně známých symfonií pozvedl na velmi příjemnou orchestrální skladbu. Mírné nedostatky jednotlivých sekcí orchestru pak ani zdaleka nepoznamenaly celkový výkon tělesa.
Zatímco Seehafer se představil v roli dirigenta na festivalu až letos, Lorenzo di Bella uhranul návštěvníky Městského divadla v Mariánských Lázních již loni, a to svým sólovým klavírním recitálem. Letos se pro změnu ujal spolupráce s orchestrem, která mu očividně velmi sedí a především jej nelimituje. Ač sehranost tělesa a klavíristy mohla být značně omezena, vždyť do Mariánských Lázní dorazil jen na skok, celkový dojem z koncertu je velmi pozitivní. Di Bella společně s orchestrem předvedli jednu z nejlepších verzí tohoto díla, která kdy byla na festivalu i v Česku uvedena. Velmi barevný tón na pestrých škalách doplnil o blyštivé fioritury, které ač jsou symbolickým poznávacím znamením Chopinovy tvorby, nebývají zdaleka z technicky nejjednodušších. Ba naopak, mnohé části tohoto koncertu skýtají nástrahy především v oblasti klavírní techniky a Di Bella si se všemi větami poradil nadmíru dobře.
Dlouhý potlesk dovedl Di Bellu k přídavku, Chopinově Valčíku cis moll, op. 64, č. 2. Di Bellovi se povedlo předvést nesmírně snové pasáže, které posluchače unášely ze sálu daleko, někam do hloubi svých duší. Svůj nádherně romantický tón, který vytvářel během koncertu f moll, nyní ještě vyšperkoval. Provedením této skladby pak Di Bella poukázal nejen na své interpretační kvality, ale také na svůj cit pro ten správný přídavek.
