Obdivuhodná repríza Jana Lisieckého na Pražském jaru

Jan Lisiecki na Pražském jaru 2019 | Foto: Zdeněk Chrapek, Prague Spring

Před dvěma lety prožíval svůj pražskojarní debut se Schumannovým Klavírním koncertem a moll op.54.

Letos Jan Lisiecki, již čtyřiadvacetiletý Kanaďan polského původu, přijel do Prahy znovu, tentokrát s Koncertem č. 1 g moll op. 25  Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Během večera 21.května byly tomuto romantickému skladateli věnovány hned dvě velké skladby. A to dokonce stejného původu, neboť druhá skladba Symfonie č. 4 A dur zvaná ,,Italská“ vznikla stejně jako Koncert g moll během skladatelovy cesty po Itálii.

V úvodu koncertu ve zcela vyprodaném Rudolfinu zazněla nejprve skladba zcela odlišného charakteru. Soudobé dílo americké houslistky a skladatelky Jessie MongomeryovéZáznamy z mizejícího města (Record from a Vanishing City), premiérované před třemi lety v Carnegie Hall v New Yorku, navodilo v sále zcela zvláštní a asi i rozporuplnou atmosféru. Je zajímavé, jak člověk v roli posluchače přistupuje svým hudebním cítěním k neznámé skladbě. Je to jakési objevování neznámého bez možnosti sebemenšího srovnání. Mě osobně skladba zaujala svou vynalézavostí v kombinacích nástrojových barev a poutavým, místy až napínavým vtažením do děje této hudební básně. V několika místech skladby bylo zřejmé, že autorka vystudovala obor kompozice pro film a multimédia, neboť jisté části díla filmovou hudbu typicky připomínaly. Naprosto skvělý Orpheus Chamber Orchestra, který si tuto skladbu od Mongomeryové napřímo objednal, interpretoval dílo s velkým nadšením. Každý z hráčů působil energicky, každý z nich hrál s nasazením sólisty, avšak s maximálním vnímáním rytmicky zcela perfektní vzájemné souhry.

Poté, co publikum značným potleskem odměnilo tento newyorský orchestr, který působí bez dirigenta a který mimochodem na Pražském jaru vystoupil již popáté, vstoupil na pódium posluchači nadšeně očekávaný klavírní virtuos Jan Lisiecki.

Je známo, že Koncert g moll F. M. Bartholdyho neavizuje takové hluboké emocionální prožitky, jako klavírní koncerty F.Chopina, J.Brahmse či Rachmaninova, dokonce sám Mendelssohn nepovažoval toto dílo za svůj ,,meisterstück“, nicméně sami klavíristé tento koncert rozhodně nezatracují. Přináší jim potěšení ze svěžích, technicky jiskřivých pasáží a dynamicky barevných ploch.

Lisiecki nastoupil do úvodních oktávových pasáží první věty koncertu s mladistvou energií a fantastickou brilancí. Tempo molto allegro con fuoco skutečně Lisiecki uchopil s ohnivým temperamentem, hrál celým tělem a to doslova. Nešlo si nevšimnout, že při jeho do rytmu skladby neustálém pohazování hlavou, jakoby jeho bujné plavé vlasy doprovázely Lisieckého hru vizuálním ,,tremolem“.

Ve druhé větě (Andante) však Jan Lisiecki dokázal, že je navýsost schopen nadchnout i něžnou zpěvností v krásném tématu druhé věty v tónině E dur. Jeho pianissimové pasáže dosti udivovaly, protože z mého pohledu dokázal hrát tak tiše, jak je to v maximální míře možné.

Třetí věta (Presto-molto allegro e vivace) se nesla v podání klavíristy v duchu naprosto virtuosně zahraných šestnáctinových skupinových běhů v pravé ruce a tanečně rytmizovaným přiznávkovým doprovodem v levé. Orpheus Chambre Orchestra držel úžasně energické tempo, nepůsobil jen doprovodně. Je pravda, že možná díky absenci dirigenta místy svou příliš euforickou bujarostí zvukově zastiňoval citlivá forte Jana Lisieckého. Nicméně obdivuhodné mistrovství sólisty a hráčů orchestru, zanechalo celkový dojem mnohem většího díla, než sám skladatel zpětně hodnotil.

Jan Lisiecky sklidil velkolepý potlesk, na nějž odpověděl přídavkem taktéž od F. M. Bartholdyho a to melodicky příjemně plující Písní beze slov a moll op.62 no. 5.

Po přestávce, během které je opravdu dobré nějakým nápojem zavlažit  hrdlo (neboť silně suchý vzduch ve Dvořákově síni nutí bohužel dnes k již pověstnému ,,rudolfinskému kašli“), uvedl newyorský orchestr velmi slavné Mendelssohnovo dílo: Symfonii č.4 A dur op.90. Skladbu přezdívanou díky skladatelovu cestování ,,Italská.“

Během poslechu tohoto díla na mě v mnoha tématech opravdu zapůsobila dobře rozpoznatelná, typická italská kantiléna. V průběhu mi vyvstala v mysli představa Mendelssohna, který cestuje po slunné Itálii a nechává se inspirovat tamní přírodou, výtvarným uměním, atmosférou a naturelem Italů.

Orpheus Chambre Orchestra interpretoval dílo s potřebným rázným temperamentem, opět každý hráč hudebně předkládal to nejlepší ze sebe, rytmicky naprosto sehrané těleso předvedlo v závěrečné větě (Saltarello) své mnohaleté profesionální umění.

Aplaus byl veliký, posluchači ve stoje se potleskem dožadující přídavku, se dočkali hudební lahůdky v podobě Bartókových Rumunských lidových tanců, které svou silně působivou, rytmicko-melodickou folklórní náladou završily skutečně nádherný koncert!

Lenka Grešová je absolventkou Pražské konzervatoře a také současnou studentkou klavírní pedagogiky na brněnské JAMU. V současné době vyučuje na ZUŠ v Poděbradech hru na klavír.

Zatím žádné komentáře

Odpovězte (Zanechte svůj komentář)

Vaše E-mailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete využít tyto HTML tagy a prvky: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Powered by themekiller.com watchanimeonline.co